Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vnímať WARDRUNU ako skanzen vikinskej kultúry by bolo scestné. O dávnej nórskej hudbe vieme len málo. S jej zapisovaním sa začalo až v 16. storočí, takže pri období, ktoré nás zaujíma najviac, sme odkázaní len na interpretáciu archeologických nálezov, vikinských ság alebo svedectiev cudzokrajných cestovateľov.
Inými slovami, než vznikli presnejšie zápisky, kultúra sa radikálne zmenila a s ňou aj hudba - na severanov v tom čase stáročia vplývalo kresťanstvo, nehovoriac ďalších kultúrach a pokroku. Pokúšať sa oživiť autentické vikinské piesne by v podstate znamenalo triafať sa do terča so zaviazanými očami.
Hádam aj preto je v tvorbe Einara Selvika, známeho pre pôsobenie v blackmetalových GORGOROTH, kde si nechal hovoriť Kvitrafn, taký očividný odtlačok myslenia človeka z 21. storočia.
Stredoveká škandinávska hudba bola s určitosťou nepomerne jednoduchšia. WARDRUNA vedome či podvedome pracuje s gradáciou, má aké-také refrény a nijako neskrýva, že si pre zhustenie atmosféry pomáha klávesmi a ambientnými plochami (materiál pre väčšinu z nich si Selvik nahráva sám).
Ak ide Selvikovi o historickú presnosť, snaží sa ju dodržiavať nástrojovo. Z albumov počuť primitívne dychové nástroje, lýru, fidulu či bubon.
Mýtické zafarbenie môže byť pre niekoho príliš páčivé, ale pri troche nadhľadu znie skrátka dobre. Že by to šlo aj zemitejšie, ukazuje skladba „AnsuR“. No v duchu toho, čo sa dá čakať od exčlena metalových skupín a albumov zasvätených vikinským runám, ktoré skladá, je novinka stále primerane temná a živočíšna. Snáď len previazanosť mohla materiálu mohla byť väčšia. Prvotina fungovala ako celok lepšie.
Nech už si o WARDRUNE v záplave folkového gýča myslíme čokoľvek, treba uznať, že viac než dávna vikinská hudba evokuje modernému človeku pocity arabského obchodníka, ktorý v 10. storočí o dánskych popevkoch napísal toto: „Nikdy predtým som nepočul ohavnejšie piesne než tie od vikingov zo Slesvigu. Bručanie ich hrdiel mi pripomína vytie psov, ibaže je divokejšie.“
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.