Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vnímať WARDRUNU ako skanzen vikinskej kultúry by bolo scestné. O dávnej nórskej hudbe vieme len málo. S jej zapisovaním sa začalo až v 16. storočí, takže pri období, ktoré nás zaujíma najviac, sme odkázaní len na interpretáciu archeologických nálezov, vikinských ság alebo svedectiev cudzokrajných cestovateľov.
Inými slovami, než vznikli presnejšie zápisky, kultúra sa radikálne zmenila a s ňou aj hudba - na severanov v tom čase stáročia vplývalo kresťanstvo, nehovoriac ďalších kultúrach a pokroku. Pokúšať sa oživiť autentické vikinské piesne by v podstate znamenalo triafať sa do terča so zaviazanými očami.
Hádam aj preto je v tvorbe Einara Selvika, známeho pre pôsobenie v blackmetalových GORGOROTH, kde si nechal hovoriť Kvitrafn, taký očividný odtlačok myslenia človeka z 21. storočia.
Stredoveká škandinávska hudba bola s určitosťou nepomerne jednoduchšia. WARDRUNA vedome či podvedome pracuje s gradáciou, má aké-také refrény a nijako neskrýva, že si pre zhustenie atmosféry pomáha klávesmi a ambientnými plochami (materiál pre väčšinu z nich si Selvik nahráva sám).
Ak ide Selvikovi o historickú presnosť, snaží sa ju dodržiavať nástrojovo. Z albumov počuť primitívne dychové nástroje, lýru, fidulu či bubon.
Mýtické zafarbenie môže byť pre niekoho príliš páčivé, ale pri troche nadhľadu znie skrátka dobre. Že by to šlo aj zemitejšie, ukazuje skladba „AnsuR“. No v duchu toho, čo sa dá čakať od exčlena metalových skupín a albumov zasvätených vikinským runám, ktoré skladá, je novinka stále primerane temná a živočíšna. Snáď len previazanosť mohla materiálu mohla byť väčšia. Prvotina fungovala ako celok lepšie.
Nech už si o WARDRUNE v záplave folkového gýča myslíme čokoľvek, treba uznať, že viac než dávna vikinská hudba evokuje modernému človeku pocity arabského obchodníka, ktorý v 10. storočí o dánskych popevkoch napísal toto: „Nikdy predtým som nepočul ohavnejšie piesne než tie od vikingov zo Slesvigu. Bručanie ich hrdiel mi pripomína vytie psov, ibaže je divokejšie.“
V bazáči jsem neodolal nádhernému digipacku. Normálně takovou hudbu nevyhledávám, tudíž nemohu srovnávat. Poslouchá se to však náramně. Zřejmě to myslí upřímně:)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!